Mistrovství Evropy U17 2021 v Albánii – úspěch či neúspěch?!

Česká republika se zúčastnila již třetího ME U17. Prvním průkopníkem byl ročník 2001, který vyhrál jedno utkání a skončil na 10 místě. Jako druhý se zúčastnil ročník 2003 a ten vybojoval 4. místo a třetí ročník, který se zúčastnil, byl právě ročník 2005 a skončil na 9. místě. Tolik historie.

Všichni ví, jak dopadla další cesta výše zmíněných ročníků. RD 2001 se na ME kadetů 2001 stal vicemistrem Evropy a taktéž RD 2003. Tím nijak nechci predikovat budoucnost RD 2005, ale něco to samozřejmě vypovídá. Minimálně o tak banální samozřejmosti, jako že jedním neúspěšným šampionátem nekončí cesta za úspěchem. Ročník 2001 měl smůlu, protože losování do skupin, bylo tak nespravedlivé, že družstva z druhé skupiny už nic při pokračování šampionátu nevyhrála a RD 2003 se při rozcvičování na semifinále těžce zranil nejlepší hráč (Ureš). Tolik tedy k sousloví „úspěch či neúspěch“. Vzhledem k tomu, jaká je dle mého názoru síla týmu RD 2003, byl výsledek šampionátu jednoznačně neúspěchem.

Reprezentace chlapců 05/06 vstoupila do šampionátu výborným výkonem a po více než tříhodinovém boji porazila Bulharsko 3:2, kdy celý průběh zápasu byl tvrdým soubojem naší obrany s fyzicky výbornými Bulhary, a hlavně jejich univerzálem č. 9 Titirijskim, který měl na konci utkání 64 úderů (50 % úspěšnost) z celkem 151 úderů Bulharska. K němu si přidal smečař č. 13 Kandev se 47 údery (40%). Oba hráči by zřejmě obstáli v leckterém družstvu EX mužů v Česku. Na univerzálu mě zaujalo ještě to, že disponoval výbornou technikou úderu. Já pro to mám zkratkovitý výraz „Rejlkovy údery“. Jak se v průběhu ME ukázalo, tímto typem hráčů disponovalo jak Srbsko, tak i Itálie. Rakousko mělo na univerzálu leváka a Polsko praváka, který ale tak úderově výrazný nebyl. Proč tak široce komentuji toto utkání? Protože v mnohém předznamenalo celý šampionát. Naše družstvo začalo se základní sestavou: Pastrňák a Háger na smeči, na nahrávce Vítámvás, na univerzálu Brichta, na bloku Tóth a Bednařík a na liberu Tláskal. Pro informované bylo překvapením, že na bloku nenastoupil 208 cm vysoký blokař Černý. Problém nastal den předtím, při rutinních testech měl 2x za sebou pozitivní test na covid-19 a byl od týmu izolován. V pátém setu se podařilo střídání (Obdržálek na univerzálu a výměna nahrávačů - Hilšer) a tak jak to bývá, nejlepší hráč soupeře se zmýlil a dal aut. Družstvo šlo spát hluboce po půlnoci a ráno nás čekal šok.

Další hráč musel do karantény a tentokrát byl zásah C19 citelnější. Do karantény odešel kapitán družstva Pastrňák. Nálada na taktické poradě byla více než ponurá a ve vzduchu visela otázka, jestli nepojedeme domů. Osud rozhodl jinak. Pastrňák je na PCR negativní, ale zápas se Srbskem hrát nesmí.

Srbsko den předtím prohrálo překvapivě s Rakouskem 3:0 a proti nám muselo!!! A já měl dojem, po zhlédnutí zápasu a videí, že právě Srbsko by mohlo být klíčem k postupu do osmičky. Bohužel, tím klíčem opravdu bylo, ale nám se ho nepodařilo uchopit a správně otočit. Klíč prostě uvízl. Porážka 0:3 byla krutá. Po ztrátě dvou hráčů základní sestavy jsme museli improvizovat a tady selhal můj trenérský instinkt. Na post byli tři kandidáti - Janeček, Pitner, Obdržálek. Obdržálka jsem potřeboval jako variantu na univerzála  a tak zbývali dva. Pitner byl lepší fyzicky a tak nastoupil. Jenže Vojta si prožil před ME nepříjemnou anabázi s bolestmi zad a rozhodnutí jet na šampionát přišlo až v hodině dvanácté. Záda ho nebolela, ale dlouho nenastoupil k žádnému ostrému zápasu. A to se bohužel vymstilo. Výborně přijímal, ale na smeči to nešlo. Přesto jsme vedli v prvním setu ještě 21:19, ale pak přišla série chyb a družstvo se zhroutilo. Další sety jsme samozřejmě střídali, ale se soupeřem jsme vždy drželi krok do 16 a pak konec. Dlužno říci, že Srbsko hrálo jiný volejbal než proti Rakousku. Mělo výborného univerzála Stankoviče (200 cm), který byl výborný úderově. Velice si pomáhali úderem, který se mi ani za mák nelíbil – oběma rukama pod blok či o blok (bohužel či bohudík často užívaný i Poláky a jinými družstvy). Nenašli jsme na to recept a prohráli.

Třetí hrací den šampionátu nás čekali Italové. Ti den předtím dostali od Bulharů doslova nakládačku. Neměli proti nim co hrát. Prostým porovnáním to vypadalo na šanci. Navíc ti tajemní, co řídili šampionát po stránce C19, umožnili Pastrňákovi hrát. Takže byla naděje. Utkání s Itálií, které jsme odehráli v sestavě jako proti Bulharsku, bylo výborným zápasem. V některých pasážích jsme asi hráli svůj nejlepší volejbal, ale Itálie nás v tomto zápase předčila svým naskočeným tvrdým podáním a navíc měli potentnějšího univerzála Barotta (209 cm). Porážka 3: 1 byla čestná, ale nevěštila nic dobrého pro naše postupové ambice. U Italů bylo zajímavé, že vůbec nepřijímali horem, vše striktně bagrem. Což je činilo v určitých částech utkání zranitelnými.

Už po utkání s Itálií se znovu objevil problém s C19. U Honzy Černého objevili, že je infekční a celé družstvo bylo uvrženo do karantény. Nosili nám jídlo a hlavou se zase táhly myšlenky na předčasné ukončení ME. Ráno pak po snídani přišla brutální ekipa lékařů a lékařek a udělala nám PCR testy. Celý rok postupuji různé formy testů a se mnou ostatní trenéři a hráči, ale to, co jsem zažil to ráno, vypadalo jako msta za to, že děláme problémy s C19. Nicméně jsme opět byli negativní a pouští nás hrát. Čekalo nás Polsko.

Polsko jsme ještě před čtrnácti dny porazili v přípravě v Krakowě. Tým si na ně věřil. Polsko prohrálo zatím pouze s Itálií a vítězství nad Srbskem a Rakouskem doslova vydřelo nesmírnou bojovností a pracovitostí. To nás mělo varovat. První set v naší obvyklé sestavě jsme byli lepší a vcelku hladce vyhráli 25:18. Druhý set jsme vedli až do 16, ale pak začalo mít Polsko navrch a naše hra začala být křečovitá. Podařilo se jim otupit hru Pastrňáka na smeči a sami přestali dělat chyby. Honza Svoboda ví, o čem je teď řeč. Výborné pole, žádné auty, slušné podání. Musíte hrát bezchybně a trpělivě a tady si troufám tvrdit, že má naše družstvo ještě slabiny. Nevydržíme dlouho ten tlak neustálého otáčení a boje o každý míč. Prohráváme 3:1, i když mám dojem, že máme lépe disponované družstvo z hlediska somatotypu a hrajeme pestřejší způsob útoku.

V dalších zápasech nám ten, co sedí nahoře a rozdává karty, nepomáhá. Italové mají černé pásky a jejich nejlepší hráč není, protože mu zemřel bratr a z ME odjel. Prohrávají 3:2 s Rakouskem a berou nám naději na postup do osmičky. Hned po nich Bulhaři vyhrávají nad Srbskem jen 3:2, protože jejich univerzál je mimo (není schopen kvůli bolesti ramena hrát). Další rána do našich postupových ambicí.

Nastupujeme do posledního utkání s vědomím, že pouze výhra 3:0 a ještě bodově významná, nás může posunout před Rakousko, které má dvě vítězství (3:0 a 3:2). Na nahrávce nastupuje od začátku Hilšer a na univerzálu Obdržálek. Oba se odměňují výborným výkonem a porážíme Rakousko 3:0. Tým hraje uvolněně a navíc dobře. Rakousko má v nohách večerních pět setů s Italií, nestíhají a mimo poslední set nekladou odpor. O jeden bod máme lepší skóre. Vysvitne divoká naděje. Stačí, aby Itálie porazila Srbsko 3:0 nebo 3:1, ale s jasně lepšími body. Do toho se mísí problémy s letadlem (máme letět v případě, že nepostoupíme ve 3.00 ráno v pátek) a také co s Honzou Černým, který je v karanténě a Albánie ho nechce pustit do letadla. Italové to vyřeší za nás. Po vedení 13:10 v prvním setu úplně odejdou a prohrají. Sice pak vyhrají celkově 3:1, ale nám vůči Srbům chybí 13 bodů. Hra skončila, vše se k nám obrátilo zády a letíme domů. Honza Černý zůstává a s ním i Honza Moravčík, kterému znovu děkuji, že za mě vyřešil tento nepříjemný problém (Honzu Černého si nakonec odvezl otec v pondělí 19. 7. a Honza Moravčík odletěl v úterý 20. 7. 2021).

Mistrovství Evropy U17 vyhrálo družstvo Slovinska, se kterým zatím máme bilanci dvě výhry a jednu prohru (porážka byla ovšem ta důležitější - na Mevze). Slovinský tým jsem viděl pouze v televizi a také z recenzí od trenérů. Hráli velice chlapský volejbal, disponovali tvrdým podáním a celkovou vyhraností a šikovností. Je to jako by byli volejbalově o půl roku dál.

Konečné pořadí ME U17 2021:

  1. Slovinsko
  2. Rusko
  3. Polsko
  4. Itálie
  5. Bulharsko
  6. Srbsko
  7. Belgie
  8. Litva
  9. Česká republika
  10. Rakousko
  11. Turecko
  12. Albánie

Celkově se mi zdálo, že měl evropský šampionát vyšší úroveň než to před dvěma roky v Bulharsku. Schválně říkám „zdálo“. Vždy máte tendenci hodnotit soupeře výše tam, kde nespějete (snímáte tak trochu ze sebe odpovědnost). Výčet toho, co mě zaujalo:

  1. Bylo více univerzálů, kteří svoji roli měli perfektně technicky zvládnutou a přes univerzály se hráli všechny bodové údery.
  2. Družstva bez výjimek hrála výborně v poli a to i hráči, kteří byli somaticky dlouzí.
  3. Hra v poli je „celodvorcová“, na míč reagují všichni nějakým pohybem a ne jen hráč, který vybírá míč, předjímá se pohybem a klíč je pohyb v kyčlích.
  4. Italové přijímali pouze bagrem.
  5. Hrálo se relativně hodně středem.
  6. Každý tým disponoval několika hráči s výškou 200 (např: Turecko 2x, Slovinsko 1x, Rusko 3x , Rakousko 2x, Itálie 3x, Polsko 4).
  7. Průměrná výška bez liber: ČR 195, Rusko 198, Bulharsko 195, Slovinsko 192, Belgie 188.
  8. Všechna družstva se snažila o rychlou hru a liší se jenom v použití, kdy není úplně přesný příjem (buď zpomalí nebo střílí).
  9. Mám dojem, že tato kategorie nastoupila stejný trend jako před lety, kdy se ustanovili Kadeti. Zpočátku některé státy ani nejezdili, ale pak se postupně vše stalo součástí národních plánů a kvalita kadetů šla prudce nahoru. Totéž se začíná dít i s U17.
  10. Našemu družstvu k lepšímu umístění chyběla i větší vyhranost. Trénování v klubech a hra v soutěžích, prostě chyběl normální objem a ten reprezentační nestačí.  
  11. Itálie a Rakousko mělo ženské trenéry.
  12. Mevza má tři zástupce na ME a Slovinsko z Mevzy je mistrem Evropy.

A na úplný závěr znovu reakce na otázku „úspěch či neúspěch“?! Jednoznačně můj neúspěch, zdůrazňuji můj neúspěch. Z hlediska budoucnosti týmu jako takového a též realizačního týmu to neúspěch nebyl. Bylo to osm dní, které se všem jednou vrátí v podobě úspěchu. Ovšem chce to od hráčů a realizačního týmu pokoru a pracovat ještě usilovněji. Protože všichni disponují časem a čas je klíč. Disponuje jím i soupeř, ale soupeř neurčuje kvalitu využití času, který budou naplňovat naši hráči a naši trenéři.

Právě tu kvalitu určují hráči a trenéři a ME jim dalo jasný signál, co udělat a co nedělat, kde přidat a kde neopakovat chyby. A proč můj neúspěch? Nemám čas a proto je každá Evropa pro mne jako „olympiáda“, které se většinou zúčastníte jednou za život a chcete od ní  vše, protože za čtyři roky tady budou jiní, lepší, mladší atd… Tím samozřejmě nechci říci, že to nechci zkusit za rok znovu, tu mou „olympiádu“.

 

Autor: Jiří Zach – trenér RD 05/06 a svazový trenér mládeže – chlapci