Temné léto

Trochu děsivý název článku, když chci psát o jednom z nejúspěšnějších období volejbalu v Česku – o létu 2025. Samozřejmě se budu věnovat mužskému volejbalu, ale k úspěchům léta 2025 nemalou měrou přispěla i ženská část volejbalového hnutí, které samozřejmě blahopřeji a držím palce do budoucnosti.

Takže proč „Temné léto“... Souvisí to s tím, jak moc mám propojenou spokojenost v životě s volejbalem a s jeho porážkami a vítězstvími.

Fandit nějakému týmu z místa, kde žijete, je vcelku normální věc. Fandit týmům, kde hrají vaši příbuzní, synové, dcery, vnoučata je také vcelku normální. Už méně normální je fandit a mít strach z negativního výsledku celého mužského volejbalu. Problémem je vždy zainteresovanost. Když hrál můj syn bylo jasno, jasno bylo i když jen trénoval. Vazba na vlastní rodinu je jasná, vazba na rodné město je také jasná, vazba na Slávii či Spartu je také jasná. Méně jasná je moje úzkost a strach, když hrají naše národní družstva od U16 až po dospělé. Vysvětlení je jednoduché. Ve všech těch týmech hrají hráči, kterých jsem se jako trenér nějak dotknul. Někoho jsem trénoval roky, někoho jsem jen doporučil a teď tito hráči bojují na různých mezinárodních soutěžích a já mám takovou úzkost a strach o výsledek, že nejsem schopen se na tyto zápasy dívat v reálném čase a pouštím si je ze záznamu. Strašně to zatěžuje mojí nervovou soustavu. Prožívám úspěchy či neúspěchy hráčů, kterých jsem se nějak trenérsky dotknul, jako kdyby to byla moje krev. Z úspěchů mám euforickou radost a z porážek depresivní pocit, že jsem nedělal svoji práci dobře.

Nic na tom nemění racionální úvaha, že tyto hráče trénovali i jiní, že můj podíl na úspěchu či neúspěchu je leckdy zanedbatelný, že hráči samotní rozhodují o tom úspěchu či neúspěchu svojí bojovností, ochotou se obětovat volejbalu a podřídit se tréninkovému drilu atd., atd.

Léto je příjemná část života v jakémkoliv věku, ať jste ve věku pokročilém či ve věku charakterizovaným větší číslovkou, než je magické číslo důchodové reformy, a to číslo „65“. Jenže letošní léto mělo jeden velký kaz. Do mezinárodní konkurence šlo hned pět reprezentačních celků. Od nejmladších po nejstarší:

• ME U16 – RD 2010/2011 pod vedením trenéra Š. Žaby
• EYOF U18 – RD 2008/2009 pod vedením J. Svobody
• kvalifikace U21 na ME U22 v roce 2026 - RD 2005/2006 pod vedením M. Nekoly      
• MS U21 - RD 2005/2006 pod vedením M. Nekoly
• MS a Evropská liga – RD muži pod vedením J. Nováka

Pro můj způsob žití to znamenalo pět akcí, kdy jsem byl pro své okolí nervózní, vypadával jsem z role při zábavě, neměl jsem radost z toho, z čeho jsem radost mít měl. Krásné scenérie na horách, legrace s vnoučaty, dobré jídlo atd., atd., atd.

Vše vždy kazilo očekávání, jak to dopadne tam v Gruzii, tam v Turecku, tam v Číně, tam na Filipínách. Pouze EYOF v Severní Makedonii byl trochu balzámem, tam jsem jako asistent J. Svobody byl fyzicky přítomen a porážky či vítězství na EYOFu to zdaleka není taková zátěž, jako sledovat vše na dálku.

Ve středu 1. 10. 2025 jsem se jako jeden z pozvaných zúčastnil tiskové konference po příletu RD mužů z MS. Atmosféra byla doslovena přesycena chválou, blahopřáními a vzletnými slovy o tom, jak volejbal v Česku jde dopředu, jak dalším cílem je olympiáda a Liga národů. Bylo to více než příjemné, bylo to až euforické, a navíc na tuto ceremonii, kterou se oslavoval úspěch, byla pozvána celá mládežnická složka a nejeden vystupující neopomněl zdůraznit jejich zásluhy na úspěchu seniorské reprezentace. Protože už jsem pán v letech a leccos o vzestupech a pádech vím, trochu jsem začal přemýšlet, jestli toto je ten opravdový vrchol, ke kterému jsem chtěl dojít, když jsem před více než 17 lety nastupoval do funkce svazového trenér mládeže. Pro mou osobu určitě, můj aktivní přínos ČVS se chýlí ke konci a moje šance kladně či záporně ovlivnit budoucnost se limitně blíží nule.

Jenže pro všechny ostatní, kteří mají co do činění s úrovní volejbalu v Česku, je to skoro obráceně. Na tiskové konferenci to i zaznělo. Upletli jsme si bič a každé další vystoupení RD mužů bude posuzováno podle výsledku na MS.

A řada odborníků, a i neodborníků jako vždy, našla dost argumentů ke zpochybňování čtvrtého místa na MS. Slova jako štěstí, náhoda, rozlosování, první akce po olympiádě, a tedy přezbrojování řady renomovaných týmů atd. Když v roce 2017 ročník 1999 vybojoval titul na ME, naprostá většina gratulantů, kteří mi podávali ruku a blahopřáli k titulu, neopomněla již v druhé větě zdůraznit „ale“ a pak následoval výše zmíněný výčet, proč jsme vlastně ten titul vybojovali. Nevím, jestli to je přirozená reakce lidí na úspěch nebo to je jen zvláštnost lidí v české kotlině… Pokusím se pohledem z pozice svazového trenéra odpovědět na otázku, jestli je čtvrté místo mužů na MS jen výstřelem nebo je to něco, co potvrzuje nastoupený trend a za úspěchy letošního „Temného léta“ přijdou další úspěchy, které mě budou nutit nedívat se na přenosy volejbalu v reálném čase.

Chápu volejbal jako celek. A volejbal jsou přípravky, mladší žáci, starší žáci, dorostenci, muži, amatérské soutěže, profesionální soutěže, RD mládeže, RD muži. Reprezentace jsou pomyslným vrcholem celého volejbalového hnutí a úspěchy RD určují pohled široké veřejnosti na volejbal a samozřejmě i těch co rozhodují o financích směřujících do volejbalu. Pokud platí, že juniorská a kadetská reprezentace je předobrazem, jak bude vypadat seniorská reprezentace v budoucnosti, neměli bychom se budoucnosti obávat.

Pravda je, že i toto „Temné léto“ potvrdily mládežnické reprezentace, že drží trend posledních zhruba 10 let. Páté místo RD 2010 v Gruzii, kdy chyběl jen malý kousek od postupu do bojů o medaile a způsobem hry a svojí úrovní herních činnosti bylo naprosto srovnatelné se soupeři, kteří brali medaile. Celý projekt „Benjamínci“ prokázal svoji životaschopnost. Mládežnický volejbal je připraven na změny iniciované CEV (zvýšení počtu šampionátů a střídání sudých a lichých ročníků).

Na letošním EYOF (Olympiáda mládeže Evropy a startuje vždy nejlepších 7 týmů Evropy + pořadatel) startoval ročník 2008/2009, poprvé se tak vlastně uplatnila nová organizace mezinárodních soutěží. Pro J. Svobodu to znamenalo, že musel vytvořit nový tým, kdy ročník 2008 byl jako doplňující ročník k 2007 a ročník 2009 ještě svůj šampionát neměl a čeká ho až kvalifikace v roce 2026. Poprvé se tak pracovalo novým způsobem, kdy se vlastně vytváří mládežnická reprezentace z 5 až 6 ročníků a kdy soutěžní kalendář akcí, bude určovat, který ročník dostane v přípravě přednost. Důležité je, že reprezentační úsek bude muset aktivně sledovat a také pracovat s více hráči, a ještě více spolupracovat s oddíly a jejich trenéry.

Družstvo J. Svobody skončilo na pátém místě, a tak jako se mluvilo o štěstí u ostatních družstvech, tak tady to štěstí trochu chybělo. Přesto si družstvo přivezlo cenný skalp týmu Polska, který se stal vítězem EYOf. Družstvo bylo herně plně srovnatelné s Itálii, Polskem, Srbskem a skončilo na pátém místě.

O RD juniorů ročníku 2005/2006 se toho napsalo již hodně. M. Nekola a jeho družstvo si až neuvěřitelně hladce poradilo v kvalifikaci na ME v roce 2026 a pak spanilou jízdou, kterou oslovilo celou českou veřejnost (obrazové informace na ČT 1 v hlavních zprávách), skončilo na čtvrtém místě na MS. Cenné je na úspěchu to, že mně a celému mládežnickému úseku bylo v minulosti vytýkáno, že úspěchy a medaile přišly, protože jsme družstva urychlili. A medaile tedy nejsou skutečným obrazem úrovně našeho mládežnického volejbalu. Opak je pravdou. RD 2005 se sice zúčastnilo všech ME, ale úspěchy přišli až v juniorském věku. To samé se dělo s ročníkem 2003, 2001 (MS), 1999.

V současné době je mládežnický volejbal v dobré kondici a k absolutní špičce mu chybí jen kousek. V celém průřezu mládežnického volejbalu je jasno v organizaci. Jednotlivé projekty na sebe dobře navazují v celé vertikále od ml. žáků až po juniory. Projekt Benjamínci hráče vyhledává a jeho hlavním cílem je vybavit hráče čistým provedením herních činností. Reprezentační celky U16, U18, U20, U22 jsou trénována a vedena jednotným trenérským stylem a hlavní trenéři jsou profesionálními zaměstnanci svazu. K absolutní mládežnické špičce (Itálie, Polsko, Francie, Bulharsko) nemáme daleko. Když bych se chtěl trochu rouhat, řekl bych, že k té absolutní špičce nám chybí objevení super talentů jako je Nikolov, Lavia a další. Mládežnická základna produkuje kvalitní hráče, kteří jsou ve své věkové kategorie plně srovnatelní se špičkou Evropy.

Odpověď na otázku, jestli je čtvrté místo mužů pouhý výstřel, který se nebude v dohledné době opakovat, není jednoduchá. Léta praxe mě naučila dívat se na úspěchy s nadhledem a pokorně. Rád a ze srdce blahopřeji týmům a trenérům při předávání medailí, ale mojí povinností coby svazového trenéra je se dívat i do budoucnosti. Jaký tým budou mít příští rok, mají dobré mladší žáky, nezapomněli pro úspěch ve vyšších kategoriích na práci tam dole. Jenže dospělá reprezentace je trochu jiný fenomén. Pracuje s hráči v dlouhém věkovém rozmezí. Počínaje zhruba věkem 20 let až 40 let. Jedno dobré a nadprůměrné libero může hrát i 10 až 15 let a vy za tu dobu nemusíte hledat nové libero. Stejné to je u smečařů, nahrávačů atd. Neúspěchy a špatná práce se tam nahoře projeví v delším časovém úseku, a to samé platí i o úspěchu. Úspěch v mládeži není automaticky jízdenka na vlak úspěchu v dospělosti, ale úspěchy v mládeži jsou velkým příslibem, že ten lístek na vlak úspěšnosti dostanete. Pokud bych teď zavřel oči a dostal tu moc stanovit priority ČVS, byl bych nekompromisní. Většinu odborné a finanční kapacity bych napřel do věkové kategorie 20 až 27 a vůbec do seniorské reprezentace. A tak jak jsme byli kdysi před zhruba 12 lety inovativní v kategorii mládeže (nové soutěže, profesionální trenéři k RD mládeže, zvýšení finanční dotace do RD mládeže skoro o jednu třetinu, zavedení projektů minivolejbalu, Benjamínků), tak se musíme pokusit o to samé s věkovou kategorii 20 až 27.

Dávat návod na to, jak to udělat, mi v tomto článku nepřísluší. Svého času se scházela neformálně skupina trenérů, která si honosně nazývala G7 podle vzoru sedmi nejvyspělejších zemí, které se vyjadřovaly k běhu světa. Větší část diskusí byla právě o tom, jak to udělat, aby se úspěchy mládežnických RD přetavily do úspěchů v seniorské reprezentace. Padla tam řada námětů, myšlenek, vizí. Je teď na ČVS, jak to vše uchopí.

A na závěr si teď vypůjčím ze žánru sci-fi oblíbený artefakt, a to je cestování v čase. Přenesu se do roku 2028 (2032) a vidím sám sebe, jak sedím coby čestný host a blahobytný důchodce na tiskové konferenci u příležitosti návratu českých volejbalistů z olympiády.

 

Autor: Jiří Zach – svazový trenér chlapci