Zdeněk Vrbenský, moje vzpomínky na 65 let života s volejbalem

Dnes je poslední rozloučení se Zdeňkem Vrbenským, člověkem, který celý svůj život upsal hře pod vysokou sítí. Své vzpomínky na chvíle strávené s volejbalem nám Zdeněk přiblížil ve svém posledním článku.

Zdeňku, děkujeme za vše.

 

 

V době psaní těchto vzpomínek se blížím věku 75 let, ze kterých jsem 65 prožil s volejbalem. Této celoživotní zálibě jsem věnoval většinu volného času postupně jako hráč, trenér a funkcionář, a věnuji i nadále v roli amatérského historika a publicisty tohoto sportu, který byl u nás kdysi sportem „národním“. S volejbalem jsem přišel do styku již od mala díky rodinné tradici. Volejbal byl koníčkem mého otce Ladislava (*1906, †1983), jeho bratrů a mých bezdětných strýců Jaroslava a Václava, a závodně jej hrál také můj o 10 let starší bratr Ladislav junior (*1935, †1995).
Trojice bratrů Vrbenských s kolektivní přezdívkou „Vrbeňáci“ patřila k průkopníkům tohoto sportu v pražské Libni, kde celá rodina žila. Seznámili se s ním koncem 20. let minulého století v Sokole Libeň, kam chodili pravidelně cvičit – v létě na sokolské cvičiště za kostelem sv. Vojtěcha, v zimě do libeňské sokolovny. Sokolové si do roku 1919 tuto u nás neznámou „americkou“ míčovou hru okamžitě oblíbili a její původní anglický název volley-ball počeštili na odbíjenou. Ve 20. letech rostly na území Československa volejbalové kurty jako „houby po dešti“ na každém volném plácku mezi baráky, u škol, kasáren, továren, plováren či sokoloven. Oblíbeným a doslova stěžejním sportem se volejbal stal také na trampských a později rekreačních chatových osadách. Také rodina Vrbenských vlastnila od poloviny 30. let zásluhou jejich otce a mého dědečka Jiřího rekreační chatu na pravém břehu Labe mezi Káraným a Čelákovicemi. Zpočátku jednu společnou, později přibyly další dvě v majetku strýce Jardy a bratra Ládi. Na domovské osadě „Hučící Řeka“ (název vznikl podle nedalekého splavu, který po celý den i noc bez ustání „hučel“) se hrál volejbal každý víkend po celou rekreační sezonu a v době letních dovolených každý den. V této rekreační oblasti při soutoku Labe s Jizerou byla a je dosud celá řada dalších osad většinou s exotickými názvy, poplatnými době jejich vzniku, ovlivněné dobrodružnou americkou literaturou: Měsíční Řeka, Havaj, Grado, Tři Duby, Arado, Komáří Vrch, Cimaron či Zátočina. Jednotlivé osady pořádaly každým rokem tradiční osadní turnaje, na kterých se v týmu Hučící Řeky vystřídali všichni „Vrbeňáci“ včetně mně.

Na vložením snímku volejbalový tým Hučící Řeky (alias „Hučouni“) v roce 1936 po vítězství na turnaji Spojených osad Jizera. Mezi stojícími druhý zleva můj otec Ladislav a dále strýcové Jarda a Vašek. Všichni tři byli nahrávači zbývající trojice urostlejších hráčů – smečařů (hrál se systém dvojic). Putovní pohár v ruce náhradníka vyhráli v tomto roce potřetí za sebou a podle zvyklostí a propozic turnaje už jim zůstal, tj. pořadatelé museli pořídit na další ročník nový. Také tato trofej skončila u kapitána družstva Ladislava, tedy na polici s dalšími trofejemi v naší chatě.

Na turnaje se podle vzdálenosti pořádající osady chodilo pěšky nebo jezdilo na kolech, a můj otec na ně brával odmala bratra Ládíka a později mně. Fandili jsme osadnímu týmu a v pauzách mezi zápasy nás otec a strýcové učili „pinkat“ a „bagrovat“. Tyto základní herní prvky jsme uměli již od 10 let, a pokud při domácích osadních hrátkách zbylo na hřišti volné místo, začali jsme se zapojovat do hry. Nejdříve starší Láďa, a když narukoval na vojnu, nahradil jsem jej já. Naší oblíbenou zábavou byly také debly – tj. utkání dvojic, při kterých byl „klan Vrbeňáků“ soběstačný. Naše chata nedaleko osadního kurtu se stala centrem volejbalového dění na osadě. V naší kůlně byla uložená osadní síť, min. dva míče, lajnovačka a vápno. Nejstarší z míčů, které pamatuji, byly ještě kožené se šněrováním a bylo uměním po nahuštění gumové duše stáhnout otvor pro ventilek koženými tkanicemi pomocí ocelové jehly (tzv. žengle) tak, aby setkání s míčem při hře nebolelo. Později se objevily kožené míče již s ventilkem na jehlu buď maďarské, nebo polské výroby (tzv. „maďary“ a „poláci“).

Druhý vložený snímek je z roku 1954. Bylo mně 9 let a zatím mně stačilo, že jsem se mohl nechat vyfotit s další turnajovou trofejí, kterou osadní tým vybojoval a já spolu s míčem pyšně nesl domů.

Další záběr je z roku 1957 a vznikl při jednom z rodinných deblů na osadním hřišti. Za sítí nalevo můj otec Ladislav a s míčem strýc Jarda, vpředu nalevo já a napravo druhý strýc Vašek, který byl jako hráč z Vrbeňáků nejlepší a vyrovnával můj handicap začátečníka.

Pro mou další volejbalovou kariéru se stal rozhodujícím rok 1958. V květnu jsem reprezentoval základní školu (tehdy osmiletku) v libeňské Lindnerově ulici ve volejbalu na Sportovních hrách pražské mládeže (SHPM), ze kterých jsem si donesl domů první volejbalové trofeje v podobě „stříbrné“ medaile a diplomu za 2. místo. Po prázdninách se konalo v Praze III. Mistrovství Evropy v odbíjené mužů a žen, a já měl možnost v doprovodu otce shlédnout na Zimním stadionu na Štvanici řadu utkání mužů. K nezapomenutelným zážitkům patřilo finálové utkání mužů ČSR – SSSR, ve kterém naši volejbalisté po nervy drásající bitvě zvítězili 3:2 a získali již potřetí titul Mistrů Evropy. Po jarním úspěchu v SHPM a pod vlivem dojmů z ME jsem se rozhodl začít hrát odbíjenou (původní „kapitalistický“ název hry se po roce 1948 přestal používat) závodně. A kde jinde než v libeňském Sokole, kam jsem chodil pravidelně cvičit již od roku 1954. Tato tělovýchovná jednota se již nejmenovala Sokol, ale od roku 1957 nesla název TJ Libeň Loděnice s patronem v podobě nedalekého podniku České loděnice, vyrábějícího především bagry pro těžbu říčního písku. Prostná a nářaďová cvičení pro mládež stále vedli původní sokolští cvičitelé a díky jim jsem získal základní pohybové dovednosti. Zaregistrovat se v oddílu odbíjené však nebylo jednoduché díky skutečnosti, že oddíl měl v té době pouze družstvo starších dorostenců ve věku 17-18 let. Tělesně vyspělé jedince šlo na základě prohlídky a doporučení tělovýchovným lékařem tzv. „ostaršit“, ale jenom o jednu věkovou kategorii, tj. mladší dorostence ve věku 15-16 let. Mně bylo v té době 13 let a byl jsem ještě žákem. Předseda oddílu MUDr. František Svatoš (v té době současně tělovýchovný lékař pro Prahu 8) to vyřešil tak, že mně do registračního průkazu uvedl „omylem“ rok narození 1943 (tj. udělal mně o 2 roky staršího) a pak ještě ostaršil. Mezi staršími hráči jsem se díky herním zkušenostem z osadního volejbalu neztratil, dokonce jsem se stal kapitánem družstva a zcela spontánně jsem začal psát kroniku družstva s prvním zápisem z konce října 1958 o naší účasti na Velké ceně Prahy st. dorostu s dvojicí porážek a jednou (první!) výhrou.

Úspěch ve sportovních hrách na jaře 1958 dokumentuje snímek „stříbrného“ týmu ZOŠ Lindnerova s medailemi. Já dole uprostřed s diplomem a vlevo nahoře tělocvikářka Eva Řeháčková, která dala školní tým dohromady a při turnaji koučovala. Dole napravo po mé levici Ota Fritz a třetí zleva v horní řadě Jirka Jakubíček – oba jmenované jsem později přivedl do družstva dorostu Libně a Ota Fritz patřil k jeho oporám.

Část družstva dorostenců TJ Libeň Loděnice v roce 1961. Já v roli kapitána první zleva a po tehdy povinném kolektivním pozdravu soupeři (kapitán: Sportu zdar, hráči: Nazdar) vykročený k losování strany, míče a prvního podání pomocí hozené mince rozhodčím za přítomnosti obou kapitánů.

Družstvo Libně startovalo v dorosteneckém Přeboru Prahy, ale ještě bez postupu do dalších kol Přeboru Čech a ČSSR. Osobní problém se dostavil v roce 1961, kdy jsem se stal podle data narození v registračním průkazu plnoletým, a tedy bez možnosti dalšího startu za dorostence. S rodným listem a občankou jsem musel zajet na státní sekci odbíjené, kde mně tehdy svazový sekretář Vladimír Vyoral chybné datum narození v průkazu opravil, a já jsem mohl hrát za dorost ještě další 2 roky. Tyto roky se staly pro dorostence Libně nejúspěšnějšími. V roce 1962 jsme vybojovali účast v jedné ze skupin úvodního ročníku celostátní Dorostenecké ligy (DL), skupinu jsme vyhráli a zajistili si účast ve finále Přeboru ČSSR ve slovenské Kremnici s konečným 4. místem. Tři hráči Libně byli zařazeni do reprezentačních výběrů Prahy a ČSSR – Ota Bernard, Ota Fritz a já. V té době se mezinárodní soutěže dorostenců (do 18 let) ani juniorů (do 21 let) ještě nekonaly, a tak se mým jediným reprezentačním startem v dresu ČSSR stala účast na Poháru osvobození Bratislavy v roce 1962, na kterém hrál výběr dorostenců pod hlavičkou ČSSR „B“. Je třeba dodat, že mně výška pouhých 172 cm předurčila hrát na postu nahrávače, ale v dorostu jsem ještě hrál na postu tzv. dvojky, tedy „obojživelníka“, který dokázal, jak nahrát, tak zasmečovat. Výškový handicap jsem se snažil vylepšit výskokem, a tak jsem v rámci tělesné přípravy posiloval především svaly dolních končetin. Při pobytu na chatě jsem např. denně skákal přes mezi stromy nataženou gumu, její výšku ani počet přeskoků si již nepamatuji, ale byly jich desítky v několika sériích. Výskok jsem si skutečně zvýšil natolik, že jsem dokázal s rozběhem vyskočit a dotknout se obroučky basketbalového koše, což představovalo výskok min. 80 cm. Díky posilování dolních končetin mně narostly stehenní svaly, čímž trpěly moje kalhoty, které jsem v krátké době prodřel v rozkroku a maminka mně je musela na stroji „vypodkládat“ silnější látkou.

Za zmínku stojí naše v té době dost extravagantní oblečení – sněhobílé dresy s černou hvězdou na prsou a k tomu černé trenky. Ty dresy jsme vyhráli v červnu 1961 na turnaji v Českých Budějovicích, kde s námi byl Antonín Mozr z konkurenčního Dynama Praha (později reprezentant a mistr světa z Prahy 1966). Náš druhý smečař Ota Fritz byl v té době zraněný, a tak jsme angažovali Tondu. Díky jeho hráčským kvalitám jsme turnaj vyhráli a jako cenu dostali sadu dresů. K nim jsme si přikoupili černé trenky a já jsem doma vystříhal z černého filcu pěticípé hvězdy na prsa, čísla na záda a maminka je na stroji našila na všech 12 triček. Jedna z našich dívčích fanoušků nám věnovala maskota (vysloužilého dětského medvídka) ve stejném černo-bílém oblečení, kterého jsme pak vozili všude s sebou. Je vidět na fotce z roku 1962, která vznikla při prvomájovém turnaji dorostenců v PKOJF (Parku kultury a oddechu Julia Fučíka) ve Stromovce, který jsme také vyhráli. Já stojím uprostřed s míčem a medvědem, po mé pravici Jirka Vacek se svou slečnou a po levici můj bratranec Franta Lang. Ten začínal s volejbalem stejně jako já na osadě u Káraného (s názvem Grado) a v té době jsme spolu tvořili také sehranou kytarovou dvojku. Dokázali jsme hrát a zpívat nejen při cestách vlakem na utkání DL, ale i při cestách tramvají po Praze na utkání a turnaje.

 

Družstvo dorostenců Libně na jaře 1962 při utkání DL v Liberci s místní Slavií. Toto utkání jsme prohráli hladce 0:3, ale byla to naše jediná prohra v soutěži. Liberec prohrál dvakrát (s námi a s Dynamem Praha v pražských odvetách) a my se jako vítěz skupiny kvalifikovali do finále M-ČSR v Kremnici. Na fotce jsem dole první zprava a nade mnou stojí Přemysl Sobotka – později lékař a známý politik ODS, předseda Senátu ČR a jeden z kandidátů na prezidenta.

Výběr starších dorostenců ČSSR v roce 1962 při soustředění v Nymburku. Nahoře zleva vedoucí družstva Jaroslav Rejcha, první trenér Jaroslav Kunc, Franta Bejček, Míla Jebáček, Mirek Vondřich, Vašek Kalina, Zdeněk Olšák, Mirek Nepustil, s brýlemi Honza Měšťák (později známý plastický chirurg a člen odborné poroty při volbách Miss ČSSR), Mirek Beran a druhý trenér Jiří Němeček. Dole zleva Pavel Černý, Sváťa Novotný, Ota Fritz, Jura Klementík, já, Zdeněk Selský a Igor Bzdúch. Z tohoto výběru se v mužích nejvíce prosadili „Rákoska“ Vašek Kalina ve VŠ Praha a Igor Bzdúch ve Slavii Bratislava jako hráč a později trenér.

V roce 1963 jsem odmaturoval na silnoproudé SPŠE na Příkopech a přihlásil se na Elektrotechnickou fakultu ČVUT. Byl jsem přijatý, ale pro velký počet uchazečů s ročním odkladem, a tak jsem do září 1964 pracoval v ČKD Praha jako technický dozor při výstavbě Kompresorového závodu. Na jaře 1964 jsem podal volejbalový přestup z Libně do družstva mužů Slavoje Praha s areálem na Štvanici. Tam jsem se mohl uplatnit již výhradně v roli nahrávače, ale díky hernímu systému (2 nahrávači, 2 smečaři a 2 dvojky) jsem se dostával na hřiště. Družstvo v roli hrajícího trenéra vedl bývalý reprezentační nahrávač Zdeněk Soukup (s 2. místem na I. MS mužů v Praze 1949) a hráli jsme jednu ze dvou českých skupin 2. ligy – v té době druhé nejvyšší soutěži. Kurty na Štvanici se pak staly mým „druhým domovem“ na dalších 40 let s výjimkou prezenční vojenské služby. Družstvo Slavoje v těchto letech pendlovalo mezi 2. ligou a 1. třídou Přeboru Prahy, později spolu s přibývajícím věkem hráčů sestupovalo do nižších tříd přeboru. To již tým hrál pouze pro radost a dobrou partu, která se v průběhu let příliš neměnila a schází se na Štvanici u piva dodnes. Stal jsem se „lídrem“ tohoto týmu, a to nejenom jako hráč a kapitán družstva, ale i jako organizační pracovník a vedoucí družstva, hrající trenér, člen výboru oddílu odbíjené (jedno 4leté období jsem byl předsedou oddílu) a jako člen výboru celé TJ Slavoj Praha. V roce 1970 jsem získal kvalifikací trenéra III. třídy, v roce 1972 kvalifikaci II. třídy a začal jsem pracovat v Trenérsko-metodické komisi (TMK) Pražské sekce odbíjené. V letech 1972-82 jsem působil jako lektor při školeních pražských trenérů III. třídy v Dobřichovicích a příležitostně jsem vedl a koučoval dorostenecké výběry Prahy při mezikrajových turnajích, hraných jako Memoriál J. Havla (od roku 1996 Memoriál R. Myslíka).

Výstřižek z deníku Večerní Praha je z roku 1966, kdy jsme s družstvem Slavoje Praha vyhráli turnaj ve „Fučíkárně“ (PKOJF), pořádaný ke Dni tisku. Vlevo přejímám gratulaci a pohár pro vítěze, dole při záběru z finálového utkání se Slavojem Vyšehrad mám dres č. 4. Úplně napravo s č. 7 Mirek Nekola (po vojně opora Aera Odolena Vody, reprezentant, olympionik a později i trenér mužské reprezentace ČSSR), v rybičce Petr Doležal, přihlíží Vašek Vodrážka (uprostřed) a nalevo Jarda Heřmanský.

V květnu 1968 jsme spolu s prvoligovým týmem žen Slavoje Praha (se státním trenérem Metodějem Máchou a řadou reprezentantek v sestavě) absolvovali autobusový zájezd do NSR (Hannover) a Nizozemska (Haag, Rotterdam, St. Anthonis) s účastí na velkém mezinárodním turnaji ve Svatém Antonisu. Na snímku naše kompletní výprava před odjezdem, já v horní řadě první zleva, vedle mě v náručí se synem jednoho ze spoluhráčů Vojta Zoula (později hráč VŠ Praha, úspěšný trenér juniorek ČSSR a mužů v Kataru), trenér Zdeněk „Vokurka“ Pokorný, Vašek Vodrážka, Zdeněk Svoboda, Pepa Veselský, Petr Doležal, Michal Petřina a Tonda Pechar, dole zleva vedoucí družstva Hájek, Valda Šmíd, Vláďa Vejdovský a Zdeněk Vladyka.

Na mé svatbě na Libeňském zámečku v červnu 1973 nemohli chybět spoluhráči a kamarádi ze Slavoje Praha. Šestice z nich se stala dobrovolnými šoféry a svými auty převážela svatebčany. Zdeněk Soukup tehdy s novým Wartburgem měl tu čest vézt ženicha s nevěstou. Po obřadu jsem byl při odchodu z radnice přinucen k první volejbalové smeči přes symbolicky nataženou síť pod manželčiným dohledem. Zleva stojí internacionál Z. Soukup, MUDr. Tonda Pechar (t.č. na vojně), za novomanželkou Alenou Jarda Heřmanský, já, Vláďa Vejdovský, Láďa „Šlacha“ Slabihoud a Jenda Kolařík.

Působení ve Slavoji a v Trenérsko-metodické komisi pražské sekce odbíjené bylo přerušeno prezenční vojenskou službou, kterou jsem nastoupil ve věku 28 let a již ženatý poté, co jsem byl v roce 1971 vyloučen pro „neprospěch“ z ČVUT. V rámci prvních dvou let studia absolvovaná vojenská příprava nebyla uznaná a narukoval jsem na plné 2 roky. Díky trenérské kvalifikaci, praxi a již i známostem jsem se dostal k volejbalovému družstvu Dukly Rakovník, které hrálo Národní ligu a bylo výběrovým týmem Západního vojenského okruhu. Držel nad ním ochrannou ruku sám velitel okruhu genplk. František Veselý, a přestože šlo o bojový tankový prapor, volejbalisté Dukly běžnou vojnu prakticky nepoznali. Denně jsme dvoufázově trénovali, o víkendech hráli soutěžní zápasy nebo přípravné turnaje. A také jsme pomáhali při dostavbě šaten a sociálního zázemí volejbalového areálu Lokomotivy Rakovník, kde jsme hráli soutěžní zápasy s přítomností až 300 diváků. V první sezoně 1973/74 jsem byl hráčem a když družstvo spadlo do II. ligy, stal jsem se hrajícím trenérem. Do civilu jsem byl propuštěn v hodnosti četaře a s výstupní odborností „zdravotní instruktor“ ve vojenské knížce.

        

Hráčské a trenérské působení v Rakovníku dokumentují další tři snímky. Na prvním kádr družstva pro sezonu 1974. Sedím v horní řadě napravo a prvním zleva je Zdeněk Hemr, kterého nám po roce sebrala Dukla Kolín a po vojně skončil v Odolena Vodě se ziskem mistrovského titulu v roce 1977. Na snímku prostředním nahrávám při rozcvičce před domácím zápasem 2. ligy (na empire rozhodčí Doubek z Plzně a mezi diváky moje žena), na třetím před podáním při jednom z mnoha turnajů.

Na jaře 1975 jsem byl ještě jako trenér Dukly Rakovník pověřen sestavením a vedením výběru Středočeského kraje pro Memoriál Jana Báči (zesnulého předsedy ČVS) s účastí krajských výběrů talentovaných hráčů do 21 let. Nejlepším krajským týmem mužů byla v té době Dukla Kolín (NL), ale ta se (včetně trenéra Josefa Plašila) odmítla v této akci angažovat, a tak jsem byl vedením družstva pověřen já. Výběr byl složen z hráčů druholigových celků Baník Příbram, Dukla Rakovník, Dukla Stará Boleslav a Spartak Čelákovice. Turnaj se hrál v Děčíně, náš výběr papírových „outsiderů“ vyhrál svou skupinu, v semifinále vyřadil favorizovanou Prahu (s hráči extraligových VŠ Praha) a až ve finále prohrál s výběrem Severočeského kraje, reprezentovaným hráči Dukly Liberec pod vedením Josefa Smolky. Na snímku s hráči stojím jako druhý zleva.

Po návratu do civilu jsem se vrátil do Slavoje Praha k předchozím aktivitám (hrající trenér a vedoucí družstva) a pokračoval také v činnosti v pražské TMK. Tam se pro mě nejvýznamnější událostí stala účast výběru dorostenců Prahy na turnaji olympijských nadějí hlavních měst soc. zemí, který se konal v květnu 1980 v Moskvě, která byla v září tohoto roku organizátorem olympijských her. Výběr Prahy pod mým vedením obsadil na tomto turnaji 3. místo za Moskvou a Varšavou a já měl možnost poznat skutečný obraz sovětské metropole. V roce 1983 jsem byl jmenován vedoucím výběru talentovaných mladších dorostenců (dnes tzv. kadetů) ČSSR, se kterým jsem absolvoval čtyřletý cyklus přípravy s přechodem do kategorie staršího dorostu (juniorů) se závěrečným startem na juniorském ME v roce 1986 v Bulharsku. Trenéry družstva byli J. Medřický z VŠ Praha a Z. Rychlý z UP Olomouc, já jsem zajišťoval tréninková soustředění (převážně v TS Nymburk) a pomáhal organizovat přípravné zápasy se stejně starými výběry Maďarska, NDR, Polska či SSSR, hranými recipročně doma a v zahraničí. Při vyvrcholení tohoto cyklu na ME v bulharském Pasardžiku jsem ale chyběl, ve výpravě mně nahradil svazový ústřední trenér mládeže Z. Effenberger a 10. místo našeho týmu bylo pro všechny zklamáním. Po rozpuštění tohoto týmu (ze kterého řada hráčů oblékala později dres seniorské reprezentace) jsem se stal vedoucím B-týmu mužů ČSSR. Jednalo se o mladé hráče do 23 let, se kterými se výhledově počítalo pro A-tým, vedený tehdy trenéry K. Lázničkou a M. Nekolou. Trenéry “béčka“ byli Z. Pommer z RH Praha a J. Smolka z Dukly Liberec, a pro mě opět práce se zajišťováním soustředění a náležitostí při mezinárodních utkáních. Současně jsem se stal členem Hospodářské komise svazu, složené z vedoucích reprezentačních družstev dospělých i mládeže a zajišťující vybavení družstev pro mezinárodní styk. Za zmínku stojí zahraniční zájezd, spojený s účastí mužů ČSSR „B“ na mezinárodním turnaji mužů v roce 1989 v íránském Teheránu. Tam družstvo (opět beze mě) odletělo 2. 6. po týdenním soustředění v Rakovníku, ale již po 2 dnech se vrátilo zpátky. Druhý den po jejich příletu 3. 6. 1989 zemřel íránský vůdce ajatolláh R. Chomejní, byl vyhlášen několikadenní státní smutek a zrušeny všechny společenské akce vč. sportovních. Tato reprezentační „záloha“ mužů ČSSR zanikla po sametové revoluci v roce 1989, v roce 1992 došlo k rozdělení našeho státu a v roce 1993 k rozdělení České a slovenské volejbalové federace – ČSVF, která vznikla v roce 1990 (s návratem k původnímu názvu hry).

Návrat z vojny a zapojení do práce v Pražské sekci odbíjené připomíná snímek výběru juniorů Prahy (ročníky 1957 a mladší), který jsem koučoval v březnu 1976 při VIII. ročníku Memoriálu K. Havla v Kraslicích. Já stojím jako první zleva a dále hráči Ivan Hrdý (kapitán), Mirek Švarc, Petr Myslík, Vláďa Novák, Pavel Řezníček, Ivan Chleboun, Zdeněk Kupka, Vláďa Delong a Zdeněk Neumann.

Z působení u juniorů ČSSR v letech 1983-86 se bohužel žádná použitelná fotka nedochovala. Na dalším vloženém snímku je reprezentační záloha mužů ČSSR „B“ (hráči do 23 let) při jedné z akcí a již si netroufám upřesnit, z jakého roku (1987-89) a jaké akce. Nahoře zleva stojí trenéři Josef Smolka a Zdeněk Pommer, hráči Josef Vostárek, Milan Fortuník, Petr Galis, Vašek Fikar, Mirek Kvapil, Milan Hadrava a masér Josef Vingárek z Ostravy, dole zleva Renda Dvořák, Tomáš Zedník, Martin Nejedlý (v současnosti poradce prezidenta Zemana), ? Fiala, Honza Kvapil a já.

 

Z této doby je použitelná ještě momentka z mezinárodního turnaje ve Vyšných Hágách a už si nevzpomenu, jak na něm tým ČSSR „B“ tehdy dopadnul. Při sledování hry soupeřů zleva sedí Galis, Demar, Fikar, trenér Pommer a já. Mezi námi nohy druhého trenéra Smolky, schovaného za mnou.

V roce 1993 mně byla nabídnuta funkce technického vedoucího první samostatné mužské reprezentace České republiky (trenéři Milan „Wini“ Žák a Petr Kop), ale tuto funkci jsem již odmítl a začal se více věnovat rodině. Tu jsem v předchozích letech hodně zanedbával a od ženy již dostal „nůž na krk“, neboli ultimátum „buď volejbal, nebo rodina“! Začal jsem působit jako oddílový a později hlavní vedoucí letních i zimních prázdninových táborů dětí zaměstnanců ČKD Polovodiče a mezi účastníky táborů byly i moje dcery Markéta a Jana. Vrcholový volejbal jsem v 90. letech opustil, ale hráčské aktivity ve Slavoji Praha si ponechal i nadále. Za zmínku stojí tři ročníky Velké ceny Prahy „veteránů“ (hráčů nad 40 let), které jsem v letech 1986-88 pro Pražský volejbalový svaz uspořádal na Štvanici a které zanikly pro klesající účast.

Je důležité zmínit také moje aktivity v oblasti „odborářského“ volejbalu v rámci zaměstnání v ČKD Praha – závodu Polovodiče, sídlícího v objektu bývalé JAWY na Pankráci. Po „vyhazovu“ z ČVUT jsem v roce 1971 nastoupil do Polovodičů jako vývojový konstruktér elektro a po ročním odkladu vojenské služby (ze zdravotních důvodů po operaci křečových žil) jsem byl k 1. 7. 1973 povolán na vojnu. Jak již uvedeno, ještě před tím jsem se stihl oženit s Alenou Rybičkovou (*1951), zaměstnanou také v Polovodičích, kde jsme se poznali. Po mém návratu z vojny v roce 1975 jsme požádali ČKD o přidělení podnikového bytu a já (nestraník) jsem se začal angažovat alespoň v Revolučním odborovém hnutí. Při Závodním výboru ROH Polovodičů jsem založil a vedl kroužek odbíjené pro zaměstnance a dal dohromady družstvo mužů s účastí na celostátním turnaji o Putovní pohár ÚRO. Celkem třikrát jsme se probojovali do závěrečného finálového turnaje, které vždy v rámci oslav Slovenského národního povstání (SNP) hostil Martin. Bylo to v letech 1976, 1980 a 1983 s nejlepším výsledem v roce 1980 (3. místo). Postup do Martina znamenal vyhrát postupně obvodní kvalifikaci Prahy 4, celopražské finále a finále oblasti Čech. Začal jsem také pracovat v tělovýchovné komisi při Obvodní odborové radě pro Prahu 4. Na kurtech ABC Braník jsem na jaře organizoval obvodní kvalifikace Poháru ÚRO a v zimě odborářské turnaje ve školních tělocvičnách. Na byt od ČKD jsme s manželkou ale čekali marně, od roku 1976 již byla na světě první dcera Markéta (bydleli jsme u manželčiných rodičů na Pankráci v jedné ze dvou místností jejich mini-bytu 1+1) a tak jsem se na radu předsedkyně ZV KSČ pustil do dalšího „projektu“ v podobě celostátního turnaje mužů závodů ČKD Praha o „Putovní pohár VŘSR“. Turnaj měl premiéru v roce 1978, okamžitě si získal velkou popularitu a záštitu nad ním převzal Oborový výbor ROH ČKD Praha, který zastřešoval ZO ROH všech tehdy 24 závodů VHJ ČKD na území Čech a Moravy. Turnaj se konal každoročně až do roku 1989 (tj. sametové revoluce), startovalo na něm až 20 družstev mužů a s výjimkou prvních dvou ročníků se hrál v tehdy nové hale Tatry Smíchov se 4 kurty. Pravidelnými hosty byli zástupci hospodářského vedení a politických složek závodu Polovodiče (KSČ, SČSP, SSM, ROH), psal o něm vysočanský KOVÁK i celostátní odborářský deník PRÁCE. Účelu bylo dosaženo – v roce 1981 (tj. za 3 roky od premiéry turnaje) jsme se s rodinou stěhovali do bytu 4+1 v jednom z paneláků u Chodovské tvrze na Jižním Městě. To již byla na světě mladší dcera Jana (*1980). Po „revoluci“ a rozpadu VHJ ČKD Praha jsme byt od ČKD odkoupili a žijeme v něm dodnes. A putovní „křišťálový“ Pohár VŘSR, který pro vítěze turnaje vyrobily na zakázku železnobrodské sklárny, patří k bytovým rekvizitám a občas poslouží jako váza na květiny.

Pohár VŘSR v odbíjené závodů ČKD připomíná snímek z I. ročníku v roce 1978, který jsme (stejně jako řadu dalších ročníků) vyhráli. S vítězným kolektivem se nechali zvěčnit přítomní zástupci hospodářského vedení a politických složek ČKD Polovodiče (viz horní řada uprostřed). Já sedím vpředu s vítěznou trofejí.

Na snímku z roku 1980 tým Polovodičů při finále Poháru ÚRO v Martinu. Zleva stojí Míla Dobeš, Pepa Veselský, Vláďa Holý, Jirka Slabihoud, Honza Sommer, Jirka Pilman, za svou později ženou Ivan Koutský (syn slavného hráče a funkcionáře Otyly Koutského), Pavel Koloc a Láďa Budík, dole v podřepu Míla Švejnoha, Franta Berka, Tomáš Horáček, já s míčem a Pavel Lipka.

V roce 1998 jsem se vrátil zpátky do vrcholového volejbalu a začal opět funkcemi na Pražském volejbalovém svazu. Založil jsem Velkou cenu Prahy (VCP) pro kategorii „superveteránů“ (hráčů nad 50 let), která se počínaje rokem 2000 stala jedním z kvalifikačních turnajů Mistrovství ČR této věkové kategorie, pořádaných ČVS od roku 1999. V těchto soutěžích (VCP a M-ČR) jsem do roku 2003 ještě sám hrál s týmem Štvanice a od roku 2001 s týmem Čelákovic (tj. kamarády z mládí na nedaleké osadě Hučící Řeka) a začal pořádat další (květnové) kvalifikace M-ČR na kurtech VSC Čelákovice.

V roce 2002 jsem se stal členem nově ustavené Komise společenského významu při Pražském volejbalovém svazu (PVS) a začal organizovat setkání jubilantů z řad osobností pražského volejbalu – bývalých reprezentantů, významných trenérů a funkcionářů. Současně jsem zahájil tvorbu jejich volejbalových „profilů“ a medailonků, které jsem začal publikovat ve svazovém měsíčníku Zpravodaj ČVS. Tato činnost ve mně probudila zájem o historii pražského a českého volejbalu. V roce 2004 jsem sepsal „Historii pražského volejbalu 20. století“ o 50 stranách formátu A4. Tu jsem v roce 2006 poskytl tvůrcům jubilejního svazového almanachu, který vydal ČVS u příležitosti 85 let existence čs. volejbalu. Pražský svaz ji v počtu 100 výtisků použil ještě v roce 2011 jako dárek účastníkům pražských oslav 90 let existence českého volejbalu. Tato moje publikační činnost vzbudila mezi pamětníky a příznivci volejbalu velký zájem a v roce 2005 jsem „povýšil“ z pražské do celostátní Komise společenského významu ČVS. Současně jsem se stal členem Rady síně slávy českého volejbalu, která na základě platných stanov navrhuje nové osobností této symbolické instituce „slávy a slavných“. V roce 2006 zanikl časopis Zpravodaj ČVS a nahradily jej svazové webové stránky. Tam se „přestěhovala“ také moje publikační činnost, čítající ročně okolo 30 článku z oblasti historie, medailonků v případě jubilea a nekrologů v případě úmrtí významných osobností. V roce 2013 jsem byl pověřen tvorbou „Zlaté knihy volejbalu“ a postaven do čela Redakční rady (kromě mě ji tvořili M. Ejem a V. Věrtelář) s povinností zajistit další spolupracovníky pro zpracování komplexní historie tohoto našeho kdysi „národního sportu“. Výsledkem se stala objemná kniha o 500 stránkách formátu A4, která vyšla v roce 2016 nákladem 3000 výtisků zásluhou vydavatelství Mladá fronta s podporou Českého olympijského výboru. Mezi čtenáři získala velký ohlas a v roce 2017 jsem za autorský kolektiv převzal na mezinárodním veletrhu Svět knihy na pražském Výstavišti ocenění s názvem „Zvláštní prémie Miroslava Ivanova za významné dílo oblasti literatury faktu, vydané v roce 2016“. V současné době pracuji na jubilejním almanachu ČVS, který bude vydán v příštím roce v rámci oslav 100 let organizovaného českého volejbalu.

Na závěr vzpomínek na své celoživotní „hobby“ si ještě dovolím připomenut, že „otec volejbalu“ W. G. Morgan neměl v roce 1985 potuchy, že vymyslel hru, která se za 70 let stane olympijským sportem a díky členské základně jedním z pěti nejoblíbenějších sportů naší planety. Mezinárodní organizace FIVB je s počtem 220 národních svazů největší sportovní federací světa a volejbal se stal prvním sportem, jehož oba formáty – šestky v halách a dvojice na písku (beachvolejbal) se staly trvalou součástí programu olympijských her. A ještě je třeba připomenout, že československý volejbal patřil v letech 1948-1968 k absolutní světové špičce, toto období je nazýváno „zlatou érou“ čs. volejbalu se sbírkou desítek medailí z OH, MS, ME a dalších prestižních soutěží. Jsem rád, že jsem část této éry zažil na vlastní oči alespoň jako divák. A že jsem se díky svému zájmu o jeho historii osobně poznal s desítkami bývalých reprezentantů obojího pohlaví a že řadu z nich mohu považovat za kamarády.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský