80 let Josefa „Buldy“ Musila
Je tomu pět let, co jsem sepsal první volejbalový profil a byl to profil Josefa Musila. Nebylo to u příležitosti jeho tehdejších 75. narozenin, ale v rámci uzavření inovace Síně slávy českého volejbalu zařazením pětice největších osobností do TOP galerie hráčů a trenérů. V rámci tohoto „aktu“ byly pak na webu vyvěšeny jejich profily a Josefův jako první.
Josef Musil (* 3. 7. 1932), všeobecně známý pod přezdívkou Bulda, patří mezi žijící legendy zlatých časů našeho volejbalu a bylo toho o něm již hodně napsáno. Čtvrt století ve volejbalu vrcholovém a 17 let se „lvíčkem na prsou“ by vydalo na samostatnou publikaci. Jeho mimořádně dlouhý a úspěšný volejbalový život byl ozdoben dvěma tituly Mistra světa (1956, 1966), dvěma tituly Mistra Evropy (1955, 1958) a dvěmi olympijskými medailemi (1964, 1968). Z těchto prestižních mezinárodních soutěží má doma 10 medailí (4 zlaté, 5 stříbrných a 1 bronzovou), po právu byl v roce 2001 vyhlášen naším nejlepším volejbalistou (anketa ČVS) a jedním z osmi nejlepších volejbalistů světa 20. století (anketa FIVB). Jako první Čech byl 15. října 2004 uveden v kolébce volejbalu (Holyoke, USA) do Světové volejbalové síně slávy (Volleyball Hall of Fame) a jeho mimořádné zásluhy na sportovní reprezentaci vlasti byly oceněny státními vyznamenáními Za vynikající práci a Za zásluhy. První převzal v roce 1966 z rukou prezidenta Antonína Novotného, druhou v roce 2009 od Václava Klause.
K osvěžení paměti nabízím opakovaně jubilantův profil a požádal jsem osobu nejpovolanější - jubilantovu manželku, paní Evu Musilovou - o několik informací z jejich rodinného soužití, bylo mně vyhověno a já se dovolím o výňatky z její odpovědi podělit se všemi čtenáři. Myslím, že není třeba nic komentovat, že pro porovnání tehdejších a dnešních podmínek našich volejbalových reprezentací je dostatečně výmluvná!
Pepa pracoval celoživotně jako tiskař. Ve Středočeských tiskárnách od roku 1950 do roku 1968 (kdy odešel poprvé do Itálie) a potom od roku 1970 do roku 1992 (kdy dožil důchodového věku) v Ústředním informačním středisku pro jaderný výzkum. Práci přerušil pouze při dalších dvou pobytech v Itálii (dvouletém ve Faenze a tříletém v Loretu). Těch prvních 18 let pracoval dokonce na směny, což pro něho, klub i rodinu bylo hodně obtížné. V případě odpoledních směn se nemohl účastnit tréninků a tak se snažil dopoledne trénovat sám alespoň fyzičku. Při jeho poctivosti a odpovědnosti ke spolupracovníkům si vůbec nepřipustil myšlenku, že by mohl změnit zaměstnání nebo zaměstnavatele. Tomu, co se o něm často psalo v tisku (jako o našem předním sportovci, který přesto denně pracuje), mnoho lidí nevěřilo a řada z nich si u mne ověřovala, zda je to pravda. A byla!
Pokud si oba pamatujeme, žádné finanční odměny za získání medaile nebyly dopředu vypsány. Pokud k nějakému ocenění po návratu z akce došlo, tak se odměny za medaile z ME, MS a OH pohybovaly v rozmezí 1500-2000 Kč. Největší Pepovou odměnou byla výherní vkladní knížka s vkladem 5 000 Kč, kterou dostal od Národního výboru hl. m. Prahy, když byl v roce 1966 vyhlášen nejlepším pražským 
sportovcem. Vzpomínáme také na jednu kuriozitu: když se vraceli z Tokia jako držitelé stříbrných medailí, byli zváni k sehrání několika exhibičních utkání. Jedno z nich sehráli také v Kambodži a Pepa tam v hotelu zapomněl dres. Když jej pak nemohl vrátit do skladu ČSTV, chodily mu tak dlouho upomínky k úhradě 80 Kč, až to nervově nevydržel a ten obnos zaplatil. V dnešní době asi neuvěřitelné!
V roce 1968, kdy mu bylo již 36 let, dostal možnost vycestovat a hrát dva roky v italské Modeně. První rok do družstva Panini nastoupil až v listopadu po OH v Mexiku (tedy do rozehrané soutěže) a skončili na 4. místě. Další rok již sérii A vyhráli, Pepa získal obrovskou popularitu u místních fanoušku, oblíbili si jej spoluhráči a také majitelé klubu bratři Panini. Volejbal byl a stále je v Modeně sportem číslo jedna a bylo zde otevřeno muzeum a škola volejbalu, kde jsou vystaveny kopie Pepových medailí. Ve vstupním prostoru nové sportovní haly je dodnes umístěna Pepova fotografie v nadživotní velikosti. Do Modeny jsme byli od té doby mnohokrát pozváni a s bývalými spoluhráči udržujeme stále styky.
Já jsem v mládí hrála basketbal, volejbal a lyžovala. V žádném z těchto sportů jsem nedosáhla žádných
mimořádných výsledků, ale získala také hodně přátel. S Pepou jsme se seznámili v roce 1952 nikoliv při sportu, ale na plese. Po čtyřleté známosti (resp. dvouleté, polovinu té doby jsme se neviděli) byla svatba. Bylo to v roce 1956, kdy hrálo národní družstvo na turnaji v Krakově a Pepa požádal mimořádně o uvolnění. Syn Petr je absolventem FTVS, kde se během studií seznámil a později oženil s Jindrou Holou, jejíž matka hrála rovněž za národní volejbalové družstvo. Oba jsou tělocvikáři (Petr na ČVUT, Jindra ml. na VŠE), takže žijí neustále mnoha sporty a to nejen z profesních důvodů. Petr byl volejbalem ovlivněn více než Jindra, ale dokonalosti otce nedocílil. Máme dvě vnoučata, Marka (21 let) a Petru (29 let), nyní již maminku ročního Matyáše, takže jsme prababičkou a pradědečkem.
Snad si z toho něco vyberete, co budete moci použít. Já za sebe mohu říci, že i když nebyla vždycky pohoda, své vzpomínky z tak plně prožitého života bych neměnila a jsem za ně vděčná.
Eva Musilová, 20. 6. 2012.
Co k tomu ještě dodat?
Osmdesátka už je věkem úctyhodným a málokterý z jejich pokořitelů se může pochlubit bezstarostným životem bez zdravotních problémů. Ty se nevyhnuly ani našemu dnešnímu jubilantovi a tak je třeba mu popřát, aby se s nimi dokázal poprat se stejným úspěchem, jako kdysi s volejbalovými soupeři. Kolik jen bylo zápasů, kdy naši volejbalisté prohrávali již 0:2 a tento bezútěšný stav ještě dokázali otočit ve vítězství?!
Stejně tak je třeba bojovat s neduhy stáří a do toho nelehkého souboje Ti, milý Buldo, přeje celá volejbalová rodina co nejvíce odhodlání a sil!
Zdeněk Vrbenský
Sběr volejbalových titulů a medailí zahájil J. M. v roce 1948, kdy se stal s dorostenci Sokola Vysočany v rámci 12. Všesokolského sletu v Praze Přeborníkem ČOS. Na kurtech Sokola Vinohrady titul získala sestava (na snímku nahoře zleva): Lukáš, Hanousek, Pláteník, Holub a Bárta, dole zleva Musil, Werner a Bíbrle. Jejich trenérem a vzorem byl reprezentant Josef Češpiva, který v tomto roce přivezl z prvního ME mužů v Římě zlatou medaili.
V roce 1950 startoval poprvé s družstvem mužů Sokola ČKD Stalingrad na MR v Jilemnici (4. místo). Na snímku z tohoto roku družstvo Stalingradu, které vzniklo v rámci sjednocení tělovýchovy spojením Sokola ČKD (Prosek) a Sokola Vysočany, zleva stojí hrající trenér Josef Češpiva, Vondřich, Škop, vedoucí družstva František Kavka, Průša, Liška, Matiášek a Mačura, dole zleva Karel Kavka, Lukáš, Malý, Květ, Musil a ležící rozhodčí Ladislav Modráček.
První mistrovský titul v mužích získal J. M. na vojně s týmem ÚDA Praha v roce 1953 a obhájil v roce následujícím, ze kterého je další snímek. Zleva stojí Paulus, Musil, Kučera, Kroužek, Fučík, Schwarzkopf, Karel Brož, Tesař a hrající trenér Josef Brož. Z mistrovského týmu chybí Josef Šorm.
Zisk prvního titulu Mistra světa v roce 1956 připomíná snímek našeho týmu po příletu z Paříže. Úplně nahoře stojí lékař výpravy MUDr. Josef Chrástek, pod ním Paulus a dále dvojice Purnoch - Schwarzkopf, Josef Brož - Paldus, Musil - Golian, Malý - Láznička, Karel Brož - Synovec, trenér Josef Kozák a dále hlavy jeho asistenta Jaroslava Fučíka, Tesaře a vedoucího výpravy dr. Otakara Koutského, pod nimi státní trenér Václav Matiášek a neznámý funkcionář.
Po vojně, tj. od roku 1955, se stal J. M. hráčem Slavie VŠ Praha, vydržel zde (s výjimkou angažmá v Itálii) až do roku 1972 a získal s ní dalších šest mistrovských titulů. Snímek týmu vysokoškoláků je z roku 1962, kdy skončili na 2. místě za Lokomotivou Praha a který byl pořízen na sportovišti „mistrů“, tj. na holešovickém Stadionu Karla Aksamita. Zleva stojí vedoucí družstva Václav Dolák, trenér ing. Břetislav Chvála, Zenker, Kemel, Chour, Purnoch, Humhal a Perušič, dole zleva Musil, Petr, Pospíšil, Stolařík a Malý.
K dalším významným trofejím J. M. patří stříbrná medaile z první „volejbalové“ olympiády v Tokiu 1964. Na snímku z Japonska je náš tým ve slušivých stejnokrojích, zleva stojí Musil, Paulus, trenér Josef Brož, Šmídl, Šorm, Čuda, Perušič a Humhal, dole zleva Schenk, Golian, Toman a Kop. Chybí žloutenkou postižený a v karanténě umístěný Labuda.
Druhý titul Mistra světa získal J. M. po deseti letech na MS 1966 v Praze a současně byl vyhodnocen nejlepším hráčem tohoto šampionátu. Na snímku z nové Sportovní haly ve Stromovce (dějiště finálových bojů) zleva stojí trenér Václav Matiášek, Šmídl, Petlák, Groessl, Mozr, Smolka, Musil a asistent trenéra Oldřich Kaplan, dole zleva Golian, Koudelka, Schenk, Kop, Labuda a Perušič.
S reprezentací se J. M. rozloučil v 36 letech ziskem bronzové medaile na OH 1968 v Mexiku a na dva roky byl uvolněn do klubu Panini Modena v italské sérii A1, se kterým získal v roce 1970 titul Mistra Itálie. Na snímku mistrovský celek Panini, v horní řadě dva ze tří bratrů Panini (první nalevo a napravo), klubových sponzorů a vlastníků tiskárny, kde J. M. dopoledne pracoval. Druhý zleva stojí trenér družstva prof. Anderlini, v dolní řadě první zleva J. Musil. Italové měli o jeho služby zájem i nadále, ale v rámci politické normalizace v ČSSR byl odvolán (jako řada dalších sportovních legionářů) se zdůvodněním, že není v zájmu našeho sportu vychovávat si na „západě“ konkurenci!
