Květnoví jubilanti roku 2018 z řad osobností ČVS – 2. část

V druhé části květnového ohlédnutí dáváme přednost dvojici jubilantů, kteří jsou ještě mezi námi, a současně oběma jménem volejbalové rodiny k životnímu jubileu gratulujeme a do dalších let přejeme všechno nejlepší. Především co nejpevnější zdraví a životní pohodu, neboli „slunce na duši“ - jak kdysi přával z televizních obrazovek divákům meteorolog Ján Zákopčaník. První z oslavenců je významným funkcionářem „ve výslužbě“ a jeho zásluhy o rozvoj našeho volejbalu byly oceněny titulem Čestný člen ČVS a uvedením do galerie funkcionářů Síně slávy. Druhý je bývalým reprezentantem ČSSR, dvojnásobným olympionikem a držitelem titulu Mistr sportu. Medaile, která je podmínkou uvedení hráčů do Síně slávy mu unikla „o fous“ (4. místo na MS 1970) a tak jeho jméno v českém volejbalovém Slavíně chybí. Závěr článku věnujeme trojici volejbalových legend a osobností Síně slávy, které se letošních kulatin či půlkulatin nedožily. Za své přispění k vysoké prestiži čs. volejbalu na mezinárodní scéně 40. a 50. let minulého století si tuto vzpomínku zasluhují. Jejich vizitky jsou zkrácené s odkazem na podrobné profily v rubrice Síň slávy – Hráči, doplněné historickými fotografiemi z dob jejich největší slávy.

logo

Vladimír Kučera85 let Ing. Vladimíra Kučery

(*15. 5. 1933)

bývalého hráče a trenéra Jiskry Havlíčkův Brod a více jak 50 let funkcionáře všech stupňů svazové hierarchie počínaje oddílem a konče vrcholnými svazovými orgány. Držitele Medaile Ing. Spirita, titulu Čestný člen ČVS a osobnosti galerie funkcionářů Síně slávy českého volejbalu.

Narodil se v Kutné Hoře, se sportem a s volejbalem začínal v Sokole Lipnice n. Sázavou a pokračoval na reálném gymnáziu v Havlíčkově Brodě. Po dobu studia na Stavební fakultě ČVUT v letech 1953-56 hrál 2. ligu za B-tým Slavie VŠ Praha a následně 2. ligu za Jiskru HB. V roce 1954 získal kvalifikaci trenéra 3. třídy a v roce 1962 trenérskou „dvojku“. Trénovat začal v roce 1959 u družstva mužů (do roku 1968 v roli hrajícího trenéra), současně vedl dorostenky a později družstvo žen ve 2. lize a KP. V roce 1957 začal působit jako funkcionář oddílu a jednoty s postupem do vyšších orgánů. 30 let byl funkcionářem OVS Havlíčkův Brod (1957-87) a v letech 1957-60 současně členem Trenérsko-metodické komise KVS v Jihlavě, v letech 2001-2007 vykonával funkci předsedy KVS Vysočina. Činnost ve vrcholných svazových orgánech zahájil v roce 1969 jako člen a později dlouholetý předseda Hospodářské komise Českého a Čs. volejbalového svazu a po rozdělení ČSFR v roce 1993 již samostatného ČVS. Od roku 1972 do roku 2005 - tedy více jak 30 let - byl členem vrcholných svazových orgánů (předsednictva, výboru, správní rady) a v letech 1997-2005 místopředsedou ČVS pro ekonomické záležitosti.

Vladimírovy hráčské aktivity připomíná snímek z roku 1959 s druholigovým celkem mužů Jiskry Havlíčkův Brod. V roli kapitána jako první zleva Vladimír Kučera a posledním v řadě je další legenda havlíčkobrodského volejbalu Jindřich Licek senior.

Druhý snímek je starý 10 let a vznikl v listopadu 2008 při setkání jubilantů ČVS v senátu ČR. Za stolem zleva Marcela Sezemská (tehdy 60 let), Vladimír Kučera (tehdy 75) a Dana Pourová (tehdy 75 let).


Jaroslav Penc70 let Jaroslava Pence

(*27. 5. 1948)

nahrávače a dlouholeté opory Rudé hvězdy Praha (mistra republiky 1972), reprezentanta a olympionika ČSSR se startem na MS 1970 a dvou olympiádách v letech 1972 a 1976, držitele titulu Mistr sportu.

Pražský rodák z Kunratic začínal se sportem na ZŠ s úspěchy v atletice (skoky, hod granátem). V rámci studia na SOU v Olomouci v učebním oboru spojový mechanik jej tělocvikář doporučil do atletického oddílu Lokomotivy Olomouc, kde se věnoval pětiboji s účastí v dorostenecké soutěži. Volejbal začal hrát rekreačně na učilišti a v 17 letech závodně za Slovan Kunratice se střídavým startem za družstvo mužů v 1. třídě pražského přeboru. Na jaře 1967, krátce před nástupem na vojnu, jej při nějakém turnaji či přáteláku objevil Miloslav Ejem (v té době trenér B-týmu RH Praha) a pozval na trénink na Květnici. Tam jej viděl trenér A-týmu internacionál Karel Brož a od té doby začal docházet na tréninky prvoligového celku. Na podzim 1967 narukoval do sportovní roty ve Stromovce a členem RH Praha zůstal po skončení prezenční služby celkem 11 sezon. Během nich se podílel na zisku 3 bronzových a 4 stříbrných medailí v 1. celostátní lize resp. extralize a k titulu Mistra ČSSR v roce 1972. Ke klubovým úspěchům mezinárodním patřilo 3. místo v PMEZ 1973 a vítězství v PVP 1978. S výškou 189 cm začínal na postu tzv. „dvojky“ a končil jako nahrávač postupně pod vedením Karla Brože a spoluhráčů Petra Kopa (od roku 1971) a Milana Vápenky (od roku 1974).

Křest v reprezentaci si odbyl v roce 1970 na turnaji v Polsku a vysloužil si nominaci na MS 1970 v Bulharsku. Náš tým skončil v Sofii pod vedením dvojice Karel Láznička - Zdeněk Malý na 4. místě, tedy jen krůček od bronzové medaile. V roce 1971 byl v přípravě na „stříbrné“ ME v Itálii, ale do závěrečné nominace se nedostal. Vynahradil si to účastí na OH 1972 v Mnichově se 6. místem a zahrál si také na další olympiádě v roce 1976 v Montrealu (5. místo). V reprezentaci byl do roku 1977 a neúčast na dalších vrcholných turnajích (MS 1974, ME 1975 a ME 1977) byla ovlivněna zdravotními problémy po úrazu kolena.

V roce 1978 přestoupil z RH do TJ Kovo Praha, kde hrál ještě 3 sezony pro potěšení 2. NL (trenér Vladimír Holub). Po úrazu kolena v roce 1974 začal hrát v rámci rehabilitace rekreačně 1. třídu nohejbalu za Slovan Kunratice a tento sport vyměnil v roce 1981 za volejbal. Také v něm dosáhl několika úspěchů, trojice ve složení Antonín Bartůněk, Petr Křtěn a Jaroslav Penc postoupila do nejvyšší čs. nohejbalové ligy, začátkem 80. let se stala dvojnásobným vítězem Velké ceny Prahy a Jarda Penc byl nominován do výběru Čech pro utkání se Slovenskem. Veškerého sportování zanechal v 45 letech na radu lékařů po zhoršujícím se stavu kolenních a ramenních kloubů. Vizitku doplňujeme dvojicí historických fotografií, dokumentujících největší volejbalové úspěchy klubové a s reprezentací.

Na snímku prvém volejbalisté RH Praha – Mistři ČSSR 1972. Nahoře zleva Káral, Groessl, Němec, trenér P. Kop, Vápenka, Penc, šéftrenér SVS MV K. Brož, vedoucí A. Housar a lékař J. Kubíček, dole zleva Lebeda, Lehký, Čížek, Vrbovec, Pavlík Miroslav, Chrpa a Fiala.

Na snímku druhém výběr ČSSR pro OH 1972 v Mnichově se 6. místem. Zleva stojí první trenér K. Láznička, Zajíček, Pipa, Řezníček, Nekola, Fiala, Groessl, Penc a druhý trenér Z. Malý, v podřepu zleva Stančo, Koudelka, Buman, Schenk, Vápenka, Tomáš a Petlák. Do konečné nominace se nedostali smečaři Buman a Fiala.


Jiří JonášNedožitých 90 let Jiřího Jonáše

(*17. 5. 1928, †5. 2. 2012)

ligového hráče SK Prosek, ATK Praha (dvojnásobného mistra republiky), Spartaku ČKD Stalingrad a Rudé hvězdy Praha, trenéra mužů Sparty ČKD Sokolovo a dorostenců SVS-M při RH Praha. V letech 1950-57 reprezentanta ČSR, mistra Evropy 1955 a držitele stříbrných medailí z ME 1950 a MS 1952. Držitele titulů Mistr sportu, Vzorný trenér a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Pražský rodák se sportovními začátky v DTJ Vysočany (v létě atletika, v zimě basketbal a lední hokej). S volejbalem se seznámil na trampské osadě Měsíční řeka u Káraného, za kterou od 17 let startoval ve středočeské divizi (později 2. liga). V letech 1947-49 si zahrál zemskou 1. ligu za SK Prosek resp. od roku 1948 již s názvem Sokol ČKD Vysočany (v rámci sjednocení tělovýchovy došlo ke sloučení SK Prosek se Sokolem Vysočany pod patronací znárodněného podniku ČKD). Na podzim 1949 narukoval na vojnu do výběrového týmu ATK Praha, se kterým získal v letech 1950 a 1951 mistrovské tituly pod vedením hrajícího trenéra Josefa Brože. Po vojně se vrátil do mateřského oddílu ve Vysočanech, v roce 1952 znovu přejmenovaného na Spartak ČKD Stalingrad. V podniku ČKD Stalingrad pracoval jako konstruktér a za volejbalový tým Spartaku hrál do roku 1955 se ziskem 2 bronzových medailí na MR, první v roce 1952 pod vedením Josefa Češpivy, druhé v roce 1954 pod trenérem Karlem Kafkou. V letech 1956-58 byl posilou Rudé hvězdy - nováčka 1. ligy, pro kterou jej získal hrající trenér Karel Brož a s ním dalšího reprezentanta Jaromíra Palduse s cílem nejvyšší soutěž pro policejní klub udržet. Tento cíl byl splněn a již v první sezoně družstvo překvapilo 3. místem mezi elitou. V roce 1958 se „Jondy“ (jak byl přáteli zkráceně nazýván) rozloučil s vrcholovým volejbalem, v letech 1958-61 hrál 2. ligu za ČKD Stalingrad a v letech 1962-63 byl hrajícím trenérem Sparty ČKD Sokolovo ve 2. lize s postupem do první v roce 1963. V roce 1964 družstvo Sparty v nejvyšší soutěži pouze koučoval, skončilo na předposledním 11. místě a vrátilo se zpět do 2. ligy. K volejbalu se jako hráč vrátil ještě v roce 1967 a do roku 1980 hrál pro radost za Slavoj Praha 7 s dnes již neexistujícími kurty na Maninách v sousedství Tesly Holešovice. Družstvo, složené převážně z veteránů bývalého Stalingradu vč. „Dědka“ Těšitele, startovalo v pražském přeboru 1. a 2. třídy. Je třeba dodat, že s výškou 183 cm hrál Jondy na postu nahrávajícího smečaře (tzv. dvojky). Byl všestranným hráčem, dobře vybaveným po fyzické i technické stránce a se vzorovým provedením všech herních činností. Byl proto často využíván jako demonstrátor při natáčení metodických filmových smyček – tzv. kinogramů.

Do reprezentace ČSR se dostal poprvé v roce 1950 s premiérou a prvenstvím na mezinárodním turnaji na Štvanici, pořádaném v rámci II. mezinárodního kongresu studenstva v Praze (1. ČSR, 2. Polsko, 3. Rumunsko, 4. ČLR). Ve stejném roce si zahrál ještě na ME v Sofii se ziskem stříbrné medaile pod vedením Jana Fiedlera. Další stříbrnou medaili si dovezl z MS 1952 v Moskvě (trenérem byl jeho bývalý spoluhráč z SK Prosek Václav Matiášek) a vrcholným úspěchem hráčské kariéry se stal titul Mistra Evropy v Bukurešti 1955 pod vedením Josefa Kozáka. K dalším méně významným trofejím patřily stříbrná a bronzová medaile z turnajů Světového festivalu mládeže a studenstva – první za 2. místo v roce 1951 ve Východním Berlíně a druhá za 3. místo v roce 1953 v Bukurešti. Lze dodat, že na těchto turnajích startovaly takřka povinně všechny celky zemí východního bloku (v té době elita světového volejbalu), takže úspěchy na těchto turnajích byly také ceněny.

Po odchodu ze Sparty v roce 1964 se J. Jonáš k trénování vrátil v letech 1975-80 jako vedoucí trenér SVS-M při RH Praha a současně vedl družstvo starších dorostenců v DL. V 70. letech byl členem a později předsedou Trenérsko-metodické komise pražského volejbalového svazu (oficiálně sekce odbíjené MV ČSTV Praha) a lektorem školení a doškolování pražských trenérů 3. třídy v TS Dobřichovice. Více v profilu Síně slávy.


Božena Donthová roz. CígrováNedožitých 95 let Boženy Donthové roz. Cigrové

(*23. 5. 1923, †25. 5. 2001)

přes 20 let hráčky prostějovských celků Sokol a SK Prostějov, Spartaku Agrostoj a Jiskry OP Prostějov, v roce 1952 mistryně ČSR s celkem Baníku Ostrava, v letech 1949-53 reprezentantky ČSR se ziskem 3 medailí: stříbrné na ME 1949 a dvou bronzových na ME 1950 a MS 1952. Mistryně sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Rodačka z Prostějova se sportovními začátky před válkou a po válce v Sokole a za války v SK Prostějov. Tam se seznámila s volejbalem a s celkem žen SK startovala v letech 1941-44 v soutěžích Protektorátu Čechy-Morava. V letech 1945-51 byla stěžejní hráčkou Sokola OP pod patronací Oděvního podniku Jana Nehery (znárodněného v roce 1948) se 4. místem na MR 1945 v Prostějově a s dvojicí 3. míst v moravské zemské lize v letech 1946 a 1950 (bez postupu na MR). V roce 1952 si odskočila na rok do Baníku Ostrava, se kterým získala mistrovský titul. Tento přesup byl pravděpodobně vyjednán svazovým trenérem s ohledem na MS 1952 v Moskvě a potřebou, aby reprezentantka B. Cigrová hrála kvalitní soutěž (prostějovský celek hrál v té době 2. ligu). V Baníku startovala s dalšími reprezentantkami: Valáškovou, Krimlovou, Marynčákovou a Kaločovou-Bochenkovou. V letech 1953-55 již opět hrála v Prostějově za Spartak Agrostroj. V roce 1954 se vdala za významného funkcionáře, dlouholetého předsedu OV ČSTV Prostějov, hráče a trenéra Ing. Leo Dontha a po svatbě hrála volejbal již pouze pro potěšení. Od roku 1956 celkem 9 sezona byla hráčkou a později hrající trenérkou Jiskry OP se startem v KP a postupem do 2. ligy v roce 1960, později oblékala ještě dres Galy Krasice a Slavie SZTŠ pod vedením manžela. V družstvu Jiskry OP se významně podílela na výkonnostním růstu Věry Derflové-Hrabákové a Jany Semecké-Růžičkové (své neteře) – později ligových hráček Slavie Praha, reprezentantek ČSSR a rovněž osobností naší volejbalové Síně slávy.

První velkou akcí v dresu ČSR se stala účast na historicky prvním ME žen v roce 1949 v Praze, na kterém náš výběr pod vedením Miro Rovného z Bratislavy získal stříbrné medaile po finálové a jediné prohře 0:3 s celkem SSSR. V roce 1950 si zahrála na ME v Sofii, odkud si dovezla bronzovou medaili a vyvrcholením její hráčské kariéry se stal start na prvním MS žen v roce 1952 v Moskvě se ziskem další bronzové medaile. V Sofii byl trenérem našeho výběru Jan Fiedler, v Moskvě opět M. Rovný. S reprezentací se rozloučila v roce 1953 účastí na Světovém festivalu mládeže a studenstva v Bukurešti s 2. místem pod vedením Metoděje Máchy. Dodejme, že s výškou 175 cm hrála v klubových celcích na postu smečařky a v reprezentaci byla smečující nahrávačkou – tzv. dvojkou. Více viz profil s několika historickými fotografiemi v Síni slávy.


Bohumila Valášková roz. LukešováNedožitých 95 let Bohumily Valáškové roz. Lukešové

(*30. 5. 1923, †3. 9. 2005)

hráčky Sokola Slezská Ostrava, SK Radvanice, Baníku, Slovanu a Tatranu Ostrava – čtyřnásobné mistryně republiky, v letech 1948-56 reprezentantky ČSR se ziskem 3 medailí: stříbrné z ME 1949, bronzové z MS 1952 a zlaté z ME 1955 v Bukurešti. Mistryně sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu, v roce 2001 vyhlášené anketou ČVS druhou nejlepší českou volejbalistkou 20. století (za vítěznou Inou Obadálkovou).

Narozena v Kvasicích okr. Kroměříž, dětství již prožila v Ostravě se sportovními začátky v Sokole Slezská Ostrava. Vedle tradiční sokolské gymnastiky se věnovala atletice a později míčovým hrám – české házené, košíkové a odbíjené (jak si basketbal a volejbal sokolové počeštili). Volejbal začala hrát závodně v 17 letech a po zákazu Sokola nacisty v roce 1941 přešlo celé družstvo žen Slezské Ostravy do SK Radvanice a po skončení války hrálo pod SK Slezská Ostrava. Na prvním poválečném MR v roce 1945 obsadilo 2. místo a v letech 1946-47 skončilo dvakrát na 3. místě. Do roku 1955 patřilo k nejlepším v republice se ziskem 4 zlatých, 3 stříbrných a 2 bronzových medailí. V tomto období zažilo dvě celostátní reorganizace tělovýchovy s několika změnami názvu mateřské jednoty. První titul získalo v roce 1948 jako Sokol Jáma Trojice Slezská Ostrava, druhý v roce 1950 jako Sokol OKD Ostrava a zbývající 2 tituly v letech 1952 a 1953 jako Baník Ostrava. V roce 1954 skončilo na 4. místě pod názvem Slovan Ostrava, v letech 1955-60 hrálo 1. celostátní ligu jako Tatran Ostrava s nejlepším 4. místem v roce 1955. V roce 1957 sestoupil Tatran do 2. ligy, ale již následující sezonu se vrátil zpět do nejvyšší soutěže. B. Valášková ukončila závodní činnost v roce 1960 a další změnu názvu Tatranu na NHKG Ostrava v roce 1961 již nezažila. Dodejme, že v uvedených úspěšných letech 1945-60 hrála postupně pod vedením trenérů Jindřicha Štěpánka, Miloslava Polacha, Antonína Nogola a Jiřího Matošky.

První významnou akcí v reprezentaci ČSR se pro Bohumilu alias Bobinu ještě Lukešovou stal start na Balkánsko-středoevropských hrách v roce 1948 v Sofii, kde náš výběr porazil všechny své soupeřky (Bulharsko, Jugoslávii, Maďarsko, Polsko, Rumunsko) a stejně jako tým mužů na tomto turnaji zvítězil bez jediné prohry. Od roku 1949 již hrála pod příjmením Valášková po sňatku s Ing. Josefem Valáškem. Připomeňme, že její manžel patřil k hráčským legendám ostravského volejbalu, byl oporou ligových Vítkovic, členem širší reprezentace ČSR a později trenérem mužů VŽKG. V roce 1949 se Bobina podílela na zisku stříbrné medaile na prvním ME žen v Praze (s jedinou prohrou se Sovětkami) a v roce 1952 si dovezla bronzovou medaili z MS v Moskvě - v obou případech pod vedením Miroslava Rovného. V roce 1955 se stala v Bukurešti Mistryní Evropy po senzační výhře 3:2 nad SSSR a s reprezentací se rozloučila 4. místem na MS 1956 v Paříži. K úspěchům patřila ještě stříbrná medaile ze Světového festivalu mládeže a studentstva v roce 1953 v Bukurešti a na posledních třech turnajích družstvo vedl Metoděj Mácha. Dodejme, že Bobina byla s výškou 175 cm a výbornými skokanskými schopnostmi excelentní smečařkou jak v domácí soutěži, tak v reprezentaci a současně také kapitánkou a vůdčí osobností družstva. Také v tomto případě nabízíme možnost nahlédnout do podrobnějšího profilu v Síni slávy s několika snímky z její dvacetileté hráčské kariéry.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský